5.den - Balatonalmádi - Velký Meder (49 km na kole)

26. 6. (čt) - Ráno moudřejší večera, rozhodneme se, že bychom si chtěli dnešní cíl po cestě zpět - Velký Meďer - také užít jako místo relaxace, nejen jako místo pro pouhé přespání. Loučíme se s Balatonem, který je dnes mnohem čistší a i na obloze téměř nevidíme mráčky. Jedeme pouze na vlakové nádraží do Veszprému. Na prvních 10km ale zdoláváme solidní převýšení více než 200m. Na vlak je to však celkem jen asi 18km, takže necelá hodinka pohodové cesty a jsme tam. Do Györu ušetříme síly, ale hlavně čas. No nejsme si jisti, zda to bylo ideální rozhodnutí. Po nasednutí do vlaku marně hledáme držáky na kola. Aspoň nějakou stabilitu jsme tedy našim kolům zajistili tím, že jsme je prostě opřely o sebe. Do našeho vagónu nastoupili jen tři Maďaři a my, ale to stačilo na nezapomenutelné zážitky. Hned za městem začíná vojenský prostor, takže je tam kopcovitá a místy i hezká krajina, připomínající trochu naše Brdy. Zpočátku nás drncající koleje uspávají, ale to se brzy změní. Koleje po asi 10km vypadají, že byly stavěné před dvěma stoletími. Hází to s námi napravo a nalevo, jen se vsázíme, jak dlouho to bude trvat, než vykolejíme. Tyto starosti však záhy přebije pán, který začne mluvit a skončí až v cílové stanici. Což o to, kdyby mluvil maďarsky, tak to nějak přežijeme, ale koktavého Maďara, to je prostě zážitek na celý život! Jen jsme se na sebe občas podívali a řekli: "a vo tom to je" podle známých scének Milana Pitkina. V životě jsme tak ochotně nevystupovali na konečné z vlaku, jako právě z tohoto. Ač nevěřící, jízdu jsme končili se slovy: "díky Bože, přežili jsme". To nešlo jinak, než to jít spláchnout dvěma žejdlíky rezavého moku. Pro příjezd do Velkého Meďeru jsme opět museli využít "cestu smrti", neboli po silnici I.třídy č. 13. S opatrností jsme to dali. Po dnešních celkově asi 50km na kole jsme chtěli využít místní lázně. Na místě jsme byli brzy odpoledne. Po ubytování a pozdnějším obědě jsme se do termálů vypravili. Užívali jsme si relaxu a pohody. Sice nejlukrativnější místa s vířivými lázněmi byla obsazená a stále se na nich střídali stejní lidé, ale úderem 19 hodiny se to změnilo. Ti, kteří už byli "vylouhovaní" z vody za celý den, odcházeli. Tak i my jsme si následující hodinu patřičně užili. Poté jsme již neodolali místním specialitám a pěnivému moku. Do velkého letního sálu s parketem náhle vešel pán, asi 170kg živé váhy a začal hrát na klávesy. S elektronickým doprovodem vytvořil celkem slušnou "kapelu". Říkal si POGO a hrál snad všemi možnými jazyky, s převahou slovenštiny a maďarštiny. Když však začal jeho stylem "když si báječnó ženskó vezme báječné chlap", najednou byl parket plný. Do té doby tanečníci věku 70+ seděli spořádaně u stolů, najednou někteří z nich odhodili i francouzské hole a rozjeli se ve víru taneční hudby. My jsme se docela dobře bavili. Po 23 hodině produkce skončila a všichni jsme se rozešli do hajan.