3.den - Velký Meder - Balatonalmádi (H) - 143km

24. 6. (út) - Ráno nakoupíme snídani a další potraviny v místním marketu a vyrážíme směr Maďarsko. Bohužel přes Dunaj v širokém okolí je jen jeden most po silnici I. třídy, která je hlavním tahem na Györ. Takže nezbývá nic jiného, než se vydat hrůznou silnicí, plnou osobních i nákladních aut více než 15km. Na psychiku cyklisty ažaž. Naštěstí řidiči jsou k nám ohleduplní, obzvláště když vidí zalaminovaný popis trasy na našich kolech. Při nejbližší příležitosti raději odbočujeme na vedlejší silnici vedoucí přes městečko Vámoszabadi. Po 30km jsme v centru Györu, který má asi 130 tisíc obyvatel. Potřebujeme vyměnit koruny na forinty, tak zamíříme do většího obchodního centra. S mladými lidmi není problém se domluvit anglicky, se staršími bohužel žádná domluva není možná. Ruce ani nohy na to bohužel nestačí. Po úspěšné výměně si jdeme koupit drobné občerstvení v supermarketu. Když Pavel vidí na pokladně sumu 2400 forintů, tak jen pronese "to si snad snad tady někdo dělá pr..." Ale když po přepočtu dojde k sumě kolem 200,-Kč, rychle se uklidní.

Přes silnici jsme museli jít na druhou stranu podchodem. Naproti nám šli žáci s nějakou paní učitelkou. Ta je pořád v jejich rodné řeči okřikovala. My jsme samozřejmě vůbec nechápali, co jim povídá, ale podle gest bylo vše jasné. Vtom někdo z nás pronese: "tebe bych tak chtěl mít doma".

Po této kulturní vložce jsme na druhé straně silnice a opět nás čeká frekventovaná silnice vedoucí k výjezdu z města. Na konci naštěstí najedeme na mnohem klidnější silnici 3. třídy. Po necelých dnešních 60km přijíždíme do vesnice Táp. Jelikož se blíží doba oběda a naše žaludky to pociťují, podaří se nám najít na pohled sympatickou restauraci s názvem "Avar csárda". Nevíme sice, co to znamená, ale značka piva Soproni u vchodu nám dává jistotu, že se jedná o restauraci. Navíc Pavlovi uchází duše, tak se zastávka i hodí. Vstoupíme tedy dovnitř. Zde sedí jen nějaký místní štamgast a postarší paní servírka je za barovým pultem. Evidentně tu působíme jako exoti. Zkoušíme postupně, angličtinu, ruštinu a němčinu. Nakonec kdesi v rohu uvidíme ošuntělý německý jídelní lístek. Objednáme si tedy všichni "Rrindgulasch" - hovězí guláš, jelikož jiné jídlo tam uvedené není. Objednávku točeného piva paní pochopila díky posuňkům. Začala mluvit něco o galuskách, ale my na to, že žádné galusky nepotřebujeme, že si kolo opravíme sami. Vzájemně jsme se totálně nechápali a v souladu s názvem vesnice Táp jsme při rozhovoru s ní tápali. Pak řekla slovo knedlík, jediné co znala z řeči našeho kmene a my jsme nadšeně souhlasili. Ukázala nám, že si můžeme jít sednout na zahrádku. Za chvíli přinesla vynikající a velkou porci zeleninového salátu. Asi po půl hodině se objevily na stole i objednané guláše, opět velmi chutné a velké porce. Přílohou ale nebyl avizovaný knedlík, ale halušky. Tak jsme se naučili jedno z prvních maďarských slov - galuska patrně bude haluška. Placení naštěstí proběhlo formou účtenky, ze které byl obnos ve forintech patrný. Za Tápem se krajina začala nečekaně zvedat a my jsme poprvé zjistili, že Maďarsko zdaleka není jen země rovin. Bohužel nás silnička zavedla zase k hlavní silnici č. 82, plné kamionů. Původní plán byl hlavně se vyhnout této pro cyklisty šílené silnici. Radek na čerpací stanici sice koupil mapu, ale i díky ní jsme došli k poznání, že jiná rozumná volba na Veszprém vlastně neexistuje. Když jsme po dalších pár km začali stoupat prudčeji a v dálce a výšce jsme viděli zříceninu hradu, tak jsme si říkali: tam přece určitě nepojedeme. A po dalších asi 7km jsme byli v úrovni hradu, nastoupali jsme téměř 400 výškových metrů. Ale každý kopec jednou končí a my jsme po ještě prudším klesání nakonec dojeli do města Veszprém. Stále jsme to ale měli asi 30km do cíle a při zatažené obloze jsme se začali bát deště. Jenže jsme také chtěli stihnout zápas fotbalového MS, který začínal v 18 hodin.

Vzhledem k tomu, že jsme počítali, že na Balatonu seženeme ubytování lehce, jsme situaci docela podcenili. Prvně jsme řešili, abychom viděli fotbal, k tomu pár piv na žízeň a teprve potom jsme začali řešit, kam složit naše hlavy přes noc. Bohužel dlouho jsme jezdili po vesnici Balatonalmádi. Už se stmívalo, ale nakonec se na nás štěstí usmálo a podařilo se nám sehnat nocleh u jedné starší paní. Uměla německy. Sice to byl menší penzion, ale nám i našim kolům bohatě stačil. Po ubytování a nezbytné sprše jsme se vydali na promenádu po pláži, kde jsme viděli zajímavou ohňovou show. Potom jsme hledali nějaké místo, kde by bylo možno se dívat na další fotbal. Našli jsme ho na nečekaném místě - v nádražní restauraci. Díky tomu, že v rekreačních oblastech se místní naučili aspoň částečně anglicky nebo německy, je dorozumívání docela v pohodě. Objednali jsme si samozřejmě všichni pivo, televizi nám pustil pan vrchní okamžitě. Na pivo jsme čekali docela dlouho. Jelikož jsme slyšeli vzadu v kuchyni nějaké zvuky, tak jsme si mysleli, že připravuje pro někoho již snídani na druhý den. Poté se vrátil. Pavel se ptal, jak to vypadá s objednávkou. Říkal, že piva už přinese. Za chvíli jsme je měli skutečně na stole. Patrně si ale myslel, že jsme z Anglie, jelikož každá ze sklenic byla naplněná až po okraj, prakticky bez pěny. Ale chuťově v pohodě. Za pár minut přinesl překvapení večera - nakrájenou cibuli, chléb a sádlo. Nečekaná druhá večeře přišla všem vhod. A pivko muselo být hned další a další. Při třetím pivu nám přinesl i arašídy. To jsme se na závěr museli ještě odměnit baracs pálinkou a vrchního větším spropitným. Příjemně ze všeho unaveni jsme usnuli po dnešních 143km.